Proč na mě psychoterapie nefungovala a koučing ano? Aneb je to spíš o metodě nebo o energii?

Vzbudila jsem se a chtělo se mi brečet. Nedalo se to zastavit. Záchvat pláče tak silný, až jsem skoro nemohla dodechnout. Zároveň jsem cítila šílenou únavu. Vůbec se mi nechtělo z postele. Případně když už jsem vylezla, tak jsem chodila po bytě a dál brečela. Občas jsem došla k zrcadlu, koukla na své opuchlé oči a říkala si v duchu „Takhle přece nemůžu jít do práce!“.

Takto se to opakovalo každý den.

Nakonec jsem se nějak „sebrala“ a do té práce vždycky odešla. Vlastně mě to tak nějak drželo při životě. Ten pocit zodpovědnosti. Ale pak jsem dorazila do kanceláře, sedla k počítači a tupě jsem do něj zírala. Nebyla jsem schopná nic dělat.

Pár dní to takhle šlo… Udělala jsem toho přece v posledních letech pro firmu hodně, tak holt teď mám takovou pauzu. Ale jak dlouho to takhle půjde dál? Nedá se nic dělat. Musím to někomu říct sama dřív, než si toho někdo všimne. Naštěstí jsem měla velmi dobré vztahy se svými nadřízenými. Tentokrát jsem se rozhodla přeskočit úroveň mého přímého nadřízeného a šla rovnou za ředitelem. Svěřila jsem se mu s tím, že mám asi deprese a že je to fakt blbý a že nejsem schopná kvůli tomu pracovat.

Řekl mi, že jedna jeho sousedka je psychiatr. Dal mi na ní kontakt a já jsem se rovnou objednala. Pracovala v nějakém centru, kde bylo i několik dalších psychiatrů a psychoterapeutů a vše se proplácelo pojišťovnou (kromě nějakého základního poplatku).

Říkala jsem si sama pro sebe „Tak jo, půjdu tam, ale nechci žádný prášky. Takže až mi ta ženská bude chtít nějaký předepsat, tak jí řeknu, že děkuju, ale že bych radši chodila na nějakou terapii.“ Seděla jsem u ní v ordinaci, popisovala jí, co se mi děje a ona píše do počítače a u toho povídá: „Středně těžká forma deprese. Napíšu vám tady ty prášky. Spíte dobře?“ a tak dále. A já neřekla vůbec nic. Se sklopenou hlavou jsem odcházela domů, po cestě si vyzvedla ty prášky a věděla jsem, že stejně nemám jinou šanci. Ty prášky mi tehdy pomohly. Dostaly mě z toho nejhoršího a já mohla alespoň jakž takž nějak normálně fungovat, chodit do práce, vařit, nakupovat a takový ty normální světský věci.

Hlavou mi ale běželo: „Ty prášky ale rozhodně nebudu brát do konce života! Budu chodit na terapii, zjistím příčinu, dostanu se z toho a prášky vysadím.“ No jo, jenže v tom centru mi řekli, že na terapii je tam dlouhá čekací listina. Ach jo. Dobře, tak teda čekám, až se na mě dostane řada. Trvalo to možná půl roku?

Konečně! Čekala mě první schůzka s terapeutkou, která mi byla náhodně přidělena (uvolnilo se jí místo). Říkali: „Každý terapeut vám nemusí sednout, takže kdybyste měla pocit, že vám tady ta paní nesedí, můžete jít klidně k někomu jinému. Je to úplně v pořádku.“ Měli jsme nějakou úvodní schůzku a já jsem si v duchu říkala: „No bezva, ale jak to jako mám sakra poznat, jestli mi sedí nebo nesedí?!“ Prostě jsem u ní zůstala…

Ilustrační foto 😉

Probíhalo to asi tak, že seděla naproti mně, něco si psala na papír a ptala se mě na různé otázky typu jak se cítím, jak se mi žije a tak. Já jsem jí o tom vyprávěla, ona mi dávala doplňující otázky a vždycky to končilo tím, že mě totálně rozebrala, já jsem se cítila jako úplná nula, že můj život je úplně na nic a minimálně půlku toho sezení jsem jí tam probrečela. Pak jsem šla domů, měsíc jsem se z toho sbírala a slepovala dohromady ty kousíčky mě samotné. Když už jsem se cítila trochu líp, přišlo další sezení a já odcházela zase stejně rozebraná. Měla jsem pocit, jako bych byla rozbitá skleněná váza slepená znovu dohromady, do které ona znovu kopne, takže se roztříští ještě na víc kousků, a tak pořád dokola.

Já jsem v té době neměla tušení (a ani vlastně dodnes nevím), jaký by měl být „správný“ průběh psychoterapie. Myslela jsem si, že to je součást procesu, že se necítím dobře. Chodila jsem dál a doufala jsem, že se to třeba časem zlepší. Že třeba když proběhne více těch sezení v řadě, tak už mi bude líp. To se však zatím nekonalo.

Průlom nastal až ve chvíli, kdy se mi poštěstilo se dostat přes firmu na koučing k Andree Klinčokové. A já najednou vnímala ten rozdíl. U Andrey mi prostě bylo dobře. Já už ani nevím, co říkala, co jsme přesně dělaly. Ale pokaždé jako by mě nějak rozsvítila. Dala mi naději. Jako by mi podala ruku, zvedla mě ze země, z bláta a řekla „Podívej, není to zas špatný. To zvládneš. To bude dobrý.“ A já tomu uvěřila. A bylo to dobrý. Ne nebylo to ze dne na den, ale vnímala jsem, že skutečně dělám pokroky s každým dalším sezením.

Pak jsem šla znovu na tu terapii (nějakou dobu jsem totiž chodila na obojí) a zas mi z toho nebylo dobře. Takže jsem se postupně odhodlala k tomu, že terapii ukončím a zůstala jsem jen u koučingu. No a díky koučingu jsem brzy mohla vysadit prášky. Cítila jsem se skutečně silná. A doopravdy už nikdy jsem se k nim nemusela vracet. Přestože pár dalších návalů deprese se čas od času vynořilo, já jsem si vždycky řekla: „Když jsem se z toho dostala poprvé, zvládnu to i teď.“ A zvládla.

Tenkrát jsem se nad tím nějak více nezamýšlela, proč a jak to probíhalo. Bylo mi špatně a chtěla jsem, aby mi bylo líp, a když mi konečně bylo líp, byla jsem za to vděčná a neřešila jsem už, co bylo. Až asi po pěti letech, v roce 2021, jsem se dostala na kurz ke Karlovi Grunickovi a jeho ženě Renatě, jmenoval se „Tělo, dotek, vztah“. A tam jsme dělali spoustu různých cvičení, kde se pracovalo s energií, tzv. s inteligencí těla. A ve mně velmi silně utkvěl jeden zážitek.

Bylo to cvičení, které jsme dělali ve dvojicích. Jeden člověk měl nějaký problém a druhý člověk se k němu měl přiblížit a dotknout se ho, ale důležitější než dotek byla v tu chvíli energie, s jakou ten druhý člověk k tomu prvnímu přistupoval. Měli jsme si vyzkoušet tři varianty:

Ve chvíli, kdy jsem byla při cvičení v pozici toho, kdo má problém, jsem zažívala následující (podotýkám se zavřenýma očima a ještě před tím, než se mě dotyčný dotknul):

To byl pro mě tak silný AHA moment, že na to nikdy v životě nezapomenu. Za prvé jsem si s hrůzou uvědomila, jak často tohle jeden druhému děláme (ten přístup z pozice povýšené či ponížené). A abych použila citát ze známého filmu: „Dělali to všichni. A kdo říká, že ne, ten to dělá dodnes.“ Jo. Myslím si, že to občas dělám dodnes dokonce i já, ač jsem se zařekla že „už nikdy!“ a ač mám za sebou tenhle silný prožitek. Hlavně v takových těch běžných situacích s rodinou, s kamarády, kdy se na to nesoutředím a něco ze mě třeba vylítne… Jsou to prostě silné programy, je to smutné, ale je to tak. Ale věřím, že se v tom zlepšuji a že přibývá případů, kdy jsem v pozici neutrality.

Ale proč to celé píšu – další věc, co jsem si uvědomila, najednou mi tam zacvaklo: „Aha! Už chápu, proč ta psychoterapie v mém případě nefungovala a koučing ano.“ Ta paní terapeutka tam prostě seděla v té povýšené pozici ve stylu „Já jsem tady studovala xy let, takže přesně vím, co a jak…“ … energeticky mě to totálně zlomilo. Naopak koučka Andrea tam prostě byla ve své síle a už jen tím vytvářela bezpečné pole, které mi dodávalo sílu se z toho dostat.

A já jsem si tenkrát řekla WAW!! Takže ono to vlastně není zas až tak úplně o té metodě. Ono je ve finále tak trochu jedno, jestli mi doktor dá prášky, jestli terapeut používá takovou nebo makovou metodu terapie, nebo jestli je to kouč, mentor, léčitel, průvodce, nebo jak si kdo říká a jak přesně pracuje. Ono je asi mnohem důležitější, z jaké výchozí pozice ke mně ten daný člověk přistupuje. S jakou ENERGIÍ!

A tak jsem velice vděčná za všechny tyto kurzy, kterými jsem mohla projít, včetně šamanských kurzů u Four Winds Society. Tam jsme například zase strávili spoustu času nad tématem „zachránce“, respektive „triangle of disempowerment“ (volně bych přeložila jako oslabující trojúhelník – trojúhelník, který tě zbaví moci), viz obrázek níže.

Vysvětlili nám, že ať už se nacházíme v jakékoliv roli z těch tří, jen nám to bere energii (stejně jako člověku, který je v interakci s námi) a je potřeba z toho trojúhelníku vystoupit a dostat se do neutrálního postoje. No a právě u šamanů a léčitelů nejvíce hrozí, že můžeme spadnout právě do role zachránce. Ta mi ovšem trochu připomíná tu energii, ve které se nachází člověk, když přistupuje k druhému z ponížené pozice (viz druhá odrážka výše) – to znamená něco jako „Vidím, že máš problém; cítím to, co cítíš ty, a fakt bych ti hrozně chtěla pomoct, protože mi nedělá dobře tě takhle vidět…“ ale vlastně to může probíhat tak, že se někdy můžu snažit tomu člověku pomoct i tak nějak „proti jeho vůli“.

Oproti tomu ta zdravá pozice, ke které bychom měli směřovat, je něco jako: „Vidím, že máš problém; cítím to, co cítíš ty, ale respektuji tvou cestu. Pokud si řekneš o pomoc, jsem tady pro tebe. Pokud ne, chápu, že potřebuješ prostor a čas na to prožít si své vlastní lekce a je to v pořádku.“ Nesnažím se tedy zachránit celý svět, ale soustředím se jen na ty, kteří sami přijdou a jsou na mou pomoc připravení a jsou tomu otevření.

Jaké jsou vaše zkušenosti? Zažili jste něco podobného, co zmiňuji v tomto článku? Přistihli jste se někdy v roli oběti / zachránce / pronásledovatele nebo v ponížené či povýšené pozici vůči druhému člověku, který měl nějaký problém? Pište do komentářů pod článkem 😉

P.S.: Věděli jste, že kromě šamanské práce s energií – energetického léčení se ke mně můžete přihlásit i na mentoring? Pokud vás to láká, můžete se přihlásit přes stránku zde >>

A nebo si pojďte nezávazně zavolat a zeptejte se mě na cokoliv, co vás zajímá – úvodní 15 minutový telefonát zdarma >>