Moje cesta k šamanismu, cesta do Chile

Zajímá Vás, jak jsem se dostala k šamanismu? 

Právě o tom je tenhle článek – o tom, jak jsem se vlastně vůbec poprvé dozvěděla o Albertovi Villoldovi, ale hlavně o tom, jaké bylo udělat rozhodnutí, že následně odjedu do Chile a co všechno se stalo, než jsem se tam vůbec dostala. Ale taky o tom, jak jsem se díky cestě do Chile naučila, jak žít život.

Alberta Villolda jsem měla možnost poprvé zhlédnout v rámci online konference Heal Summit. Mezi všemi těmi řečníky mě ihned zaujal. Z mého pohledu naprosto vyčníval z řady a já si tehdy řekla: „Ten chlap mě zajímá!“ 🙂 Okamžitě jsem si našla stránky jeho společnosti Four Winds Society a přihlásila se k odběru novinek.

Mezi prvními emaily, které mi od nich přišly, byla pozvánka na kurz Munay-ki. Nevěděla jsem, co to znamená, ale ten kurz mě k sobě přitahoval jakousi magickou silou. Takže jsem si ani nepřečetla celou tu dlouhou prodejní stránku… narychlo jsem to prolistovala, zaznamenala nějaká slova jako „láska“, „srdce“ a klikla na „zaplatit“.

A najednou ten kurz začal a já si teprve začala pročítat, co obnáší. Zjistila jsem, že je asi tři měsíce dlouhý, že obsahuje každý týden tříhodinový hovor přes Zoom plus spoustu videí a materiálů k prostudování, dále jsme měli za domácí úkol spojit se s několika spolužáky (bylo nás tam několik set z různých koutů světa) a každý týden minimálně dvakrát nebo třikrát zkoušet na sobě navzájem rituály, které jsme se v kurzu naučili. Nakonec mi to studium zabralo v průměru přibližně dvě hodiny denně včetně víkendů.

Byl to pro mě (stavební inženýrku) úplně nový svět. Začala jsem shánět chrastítko, svíčky, špejle na ohňové rituály (rituál můžete vyzkoušet dle návodu zde >>), učili jsme se, jak si udělat oltář, jak vyrobit tzv.“Spirit Water“ („voňavku“ na přivolávání ochranných duchů z alkoholu a v něm naložených květin a vonných esencí). Dále jsem potřebovala kámen zvaný Pi-Stone, který jsem zpočátku měla problém sehnat, protože v ČR pod tímto názvem není známý. Tento kámen je pro šamany významným symbolem díky svému tvaru, který je obdobou tvaru lidského energetického pole a otvor uprostřed je symbolickým portálem mezi dimenzemi. Pi-Stone jsme používali na většinu rituálů Munay-ki a nabíjeli ho energií v průběhu celého kurzu.

Asi v polovině kurzu Munay-ki nám oznámili, že si máme najít tzv. „Protégés“, čili klienty, kterým budeme předávat rituály, a mně teprve v tu chvíli začalo docházet, že ten kurz není jen pro mě osobně, ale že mám začít pracovat s lidmi…

V průběhu kurzu jsem začala zažívat zvláštní věci, někdy jsem cítila energii proudící mýma rukama nebo jinde po těle, pak se mi začaly vracet deprese, následně problémy se střevy, které se již delší dobu zdály vyřešené… Zjevně docházelo k nějakému hloubkovému čištění.

Postupem času jsem si uvědomila, že díky těm rituálům a doprovodným technikám, které jsem se v kurzu naučila, jsem začala mít život opravdu ve svých rukou. Ve chvíli, kdy jsem například zažívala nějaké neshody s partnerem, to, co by mě dřív bývalo rozhodilo na delší dobu, jsem najednou velmi rychle zpracovala a dokázala se dostat do hlubokého vnitřního klidu.

Když přišla nabídka na měsíční intenzivní kurz v Chile – 300 Hours Energy Medicine Program – opět jsem cítila to silné volání a prostě jsem věděla, že tam musím jet.

A tak jsem se přihlásila a zaplatila kurz. Stálo to opravdu hodně peněz, nebudu tu popisovat do detailu, jak se to přesně stalo, ale asi během jednoho týdne se najednou seběhlo to, že jsem měla potřebné peníze na účtu. A to asi o den nebo dva dny dříve, než mi přišla pozvánka na kurz a než jsem vůbec věděla, že je budu potřebovat. Dokonalá synchronicita ve stylu „to nevymyslíš“. 🙂

V tu noc, kdy jsem zaplatila kurz, jsem nemohla usnout, měla jsem zimnici a hlavou mi začaly běhat myšlenky, že to je špatné znamení, že to byl určitě špatný nápad, že jsem se úplně zbláznila a podobně. Ale netrvalo to moc dlouho. Nakonec ve mně převládl ten pocit, že jsem se rozhodla správně, protože již poznám, když ke mně mluví moje intuice.

Ještě mě čekalo pár nepříjemných rozhovorů s některými rodinnými příslušníky, kteří z mého rozhodnutí nebyli příliš nadšení.

Byl přelom července a srpna 2021 a kurz v Chile byl až v listopadu. Ta cesta do Chile už ale začala tehdy. A byla to cesta napínavá od začátku až do konce…

První věc, co přišla na řadu, bylo očkování proti Covidu. Přestože do té doby jsem se tomu bránila, protože jsem měla obavu z oslabení svého těla poté, co jsem ho cca rok pracně léčila změnou stravy, bylinkami a potravinovými doplňky, s přihlášením na tento kurz jsem se najednou ze dne na den rozhodla, že se tedy nechám naočkovat… kdo ví, jak to bude s cestováním během pandemie… jistota je jistota ;).

Pak začaly vyplouvat na povrch další a další náklady, které budu muset zaplatit. Zatím jsem měla vyřešený kurz samotný, ale nikoliv například ubytování a jídlo. Zkontaktovala jsem slečnu, která měla na starosti ubytování. Po zhlédnutí těch ohromných částek jsem se rozhodla, že teda budu bydlet ve stanu, jakožto nejlevnější variantě. Slečna se ovšem dlouho neozývala, a když se konečně ozvala, oznámila mi, že stany už jsou obsazené, ale že si můžu přivézt vlastní. Při představě, jak převážím letadlem stan, který mi zabere tak půlku kufru, jsem šla do mdlob. 😀

Řekla jsem si, dobře, „když už, tak už“, tak si prostě zaplatím ten předražený hotelový pokoj. Napsala jsem slečně, že chci teda ten nejlevnější pokoj… A ona se zase strašně dlouho neozývala. Pak mi poslala nějakou ještě vyšší částku… A pak se zase neozývala. To už jsem začínala být opravdu vystresovaná, že buď nebudu mít kde bydlet vůbec, anebo že budu platit nějakou částku jak v královském apartmá.

To už jsem psychicky přestala zvládat a musela si vzít na pomoc karty – orákulum promluvilo: je to jen kouřové zrcadlo (rozuměj: něco se skládá za oponou, co kvůli kouři zatím nevidíš; čím černější myšlenky budeš mít, tím temnější obraz uvidíš v kouřovém zrcadle). Dobře, uklidnila jsem se a věřila, že se vše vyřeší… Nakonec se ozvala jiná slečna, omluvila se, dohodla se mnou ubytování a ještě mi dala slevu.

Zaplať pánbůh za to, jak mi to vesmír s tím pokojem zařídil… Když jsem totiž dorazila do Chile a zjistila, že noční teploty se blíží nule a u stanů jsou venkovní otevřené záchody a sprchy a na přitopení plynové přímotopy, u kterých občas došel plyn… Děkuji, vesmíre. 🙂 Nakonec jsem měla krásný pokoj. Výhled z okna na jeden ze stanů můžete vidět na fotce níže.

Ale to trochu předbíhám, zpět k mé cestě… V mezičase jsem kupovala a začala číst hromady knih, které byly jako doporučená literatura ke kurzu (většina pouze v angličtině) a sledovala doporučená videa jako přípravu před kurzem.

Následovaly další nervy… Ve světě stále řádí Covid a Chile je pro turisty úplně zavřené (září 2021).

Bylo to pro mě tak stresující, ta představa, že se tam nakonec po tom všem třeba ani nedostanu, že jsem přistoupila na „vyšší level“ než karty z orákula… Vytvořila jsem tzv. Despacho – obětinu pro Matku Zemi a Velkého Ducha (balíček viz foto níže; pokud Vás zajímá, jak se taková obětina vyrábí, napsala jsem o tom tento článek >>), do které jsem vložila veškeré své modlitby, prosby a přání s tím, že ať se stane, co se má stát (ale že bych fakt chtěla do toho Chile!!! :)) Obětinu jsem obřadně spálila v ohni a světe div se, zřejmě to zafungovalo, protože druhý den ráno jsem měla v emailu zprávu od Alberta, že Chile otevřelo hranice. (Hurá! Teď už stačí splnit pouze asi pět dalších podmínek a můžu jet :D) Neuvěřitelné.

Další menší zádrhel bylo letadlo. Poté, co jsem vše pracně naklikala a vybrala vhodný let (moc často nelétám letadlem, takže mi to fakt dalo zabrat, a to navíc s pomocí kamaráda :D), mi přišel email, že jedno letadlo je zrušené. Takže jsem požádala o storno a vybírala komplet nový let tam i zpět. Podotýkám, že jsem to musela vše zaplatit a peníze zpět za ten zrušený let mi přišly cca v květnu 2022 🙂

To už bych bývala měla fakt nervy nadranc nebýt těch šamaských karet. Karta Kolibřík mi přinesla zprávu, že přes všechny zkoušky se nakonec vše v dobré obrátí a já se vydám na cestu. Pak přišla ještě karta Medicine Wheel (což je původní název tohoto kurzu – medicínský kruh), takže jsem to brala také jako potvrzení a zase se uklidnila. Nakonec ke mně přišel v jedné meditaci ještě lev jako silové zvíře. Celým tělem mi projela jeho energie, cítila jsem se silná a sebevědomá, obavy mě opouštěly.

Ale ještě to nebyl úplný konec. Pořád jsem čekala na potvrzení od Chilské vlády (nebo ministerstva zdravotnictví), že můžu jet (neuznávali totiž evropské očkovací certifikáty). To nakonec asi po měsíci čekání dorazilo. Uf. A teď už jen abych se někde náhodou nenakazila Covidem… Aby mě pustili do letadla, potřebovala jsem čerstvý negativní test. Test nakonec také dopadl dobře. Takže asi den před odletem jsem konečně věděla, že můžu odletět. Hurá 😀

Jo a ještě bych málem zapomněla na historku s krystalem. Ten jsme si měli za úkol sehnat. Jedná se o docela velký krystal, speciálně tvarovaný do špičky na obou stranách a s několika fazetami, určený k extrahování entit. Bylo jasné, že v ČR ho neseženu ani omylem. Dostali jsme kontakt na prodejce v Americe a v Anglii. Do Anglie jsem psala, ale neměli krystaly skladem. Tak jsem zkoušela Ameriku. Krystal jsem koupila, ale pořád nějak nechtěl dorazit. Nakonec jsme dopátrali, že byl až v Praze, ale zřejmě neprošel celním procesem a poslali ho zpět do Ameriky. (Nakonec jsem se dozvěděla, že ho můžu koupit i v Chile, což mi ovšem ta slečna z Ameriky neřekla, když jsem se jí na začátku ptala :))

Ale zpět k cestě do Chile. Nakonec se to podařilo… 2.11.2021 jsem byla na letišti. Po tom všem stresu, kterým jsem prošla v těch posledních měsících, mě už ani nerozhodilo, když se mě mladý muž u přepážky na letišti v Ruzyni zeptal, jestli mám taky vyplněné ty papíry pro Španělsko. Jasně, že nemám… (řešila jsem pouze papíry pro Chile a ne pro Španělsko, ve kterém jen přestupuji na jiné letadlo). Nějak jsem prostě jen odevzdaně pokrčila rameny a odešla směrem ke „gejtu“. Naštěstí stačilo vyplnit nějaký jednoduchý online formulář, což jsem zvládla z mobilu těsně před nástupem do letadla.

Po cirka 24 hodinách cesty jsem konečně dorazila na letiště v Santiago de Chile. Sláva! Teď už „jen“ projít kontrolou papírů, dalším testem na Covid, vyzvednout kufr a najít řidiče.

Neumím španělsky a Chilané neumí anglicky. Naštěstí zrovna mně se podařilo splašit nějakého úředníka, který uměl trochu lámaně anglicky, a tak mi zvládl vysvětlit, že mi teď posílají nějaký email a já si ho mám otevřít v mobilu a ukázat jim, že mi přišel (protože v něm jsou instrukce k tomu, jak následujících 5 dní posílat online report o tom, kde se nacházím a v jakém zdravotním stavu). Společnými silami se nám nakonec povedlo připojit můj telefon na jejich Wifi a přečíst onen email.

U těch kufrů jsem se docela zapotila… Jezdící pás byl docela krátký a můj kufr na něm rozhodně nebyl. Čekala jsem docela dlouho než jsem si všimla, že nějaký zaměstnanec letiště stihl většinu kufrů sundat z pásu na hromadu o kus dál, kde jsem nakonec kufr našla.

Takže teď už jen ten řidič. No samozřejmě jsem ho nemohla najít. Opět mě začínal polévat studený pot, když jsem stála s tím kufrem před budovou letiště a kolem mě se srocovali všichni ti prodavači taxíků (v hlavě mi jen zněly ty instrukce z emailů: „Hlavně si nekupujte žádného taxíka! Bude na vás čekat řidič s vaší jmenovkou nebo knihou Alberta Villolda“). Na věty „děkuji, ale mám svůj vlastní odvoz“ samozřejmě nereagovali a čekali, až vyměknu. Začala jsem obvolávat všechny kontakty z Four Winds, co jsem měla k dispozici, psát emaily, že nemůžu najít řidiče, ale nikam jsem se nedovolala…

Ještě to nějakou chvíli trvalo, co jsem bloumala po letištní budově tam a zpět… nedokážete si představit tu euforii, když jsem uviděla na cedulce své jméno!

Zakrátko jsme byli na místě, v „Los Lobos Sanctuary“. Sotva jsme se spolužačkou vystoupily z auta, přišel nám naproti Alberto Villoldo a srdečně nás přivítal, jako bychom byli staří známí.

Tak a to je konec mé dobrodružné cesty do Chile, která však odstartovala cestu novou – cestu mým novým životem. V Chile i v následujícím roce se toho stalo tolik, že to už brzy bude spíše na knihu než jen na pár článků na blogu. A tak pouze přidávám jako takové propojení mezi minulostí a současností úvodní fotku k tomuto článku – jsem zde vyfocená s Pascualem, Q`ero šamanem z Peru (jedním ze strážců dědictví incké kultury). Pascual byl s námi dva týdny v Chile, kde jsem měla možnost se k němu přihlásit na léčení, a po necelém roce jsme se nyní na začátku října 2022 opět shledali na šamanské iniciaci, která se konala v pražském kongresovém centru.

A co mě tato cesta naučila? Jak procházet životem. Protože tento vzorec (viz odrážky níže) se neustále opakuje. Ale zatímco má cesta do Chile byla plná spousty téměř nezvladatelných emocí a prolitých slz, postupně jako by se hrany obrušovaly a já začínala chápat, jak to celé funguje… A dnes již vnímám, jak se mi daří procházet životem s daleko větší lehkostí než dříve. Kéž se daří i Vám 🙏❤️.

S láskou ❤️

Soňa Moudrá

P.S.: Pokud jsem Vás zaujala a chtěli byste se se mnou spojit, podívejte se sem >>

Nebo můžete třeba pokračovat ve čtení… Dalším z oblíbených článků je „Nemůžeš o sobě říkat, že jsi šamanka, aneb temné zážitky z Chile.“ >>