Já jsem a to stačí. Nebo ne? Osobní zpověď.

Před pár dny jsem napsala příspěvek na sociální sítě o tom, že jsem chtěla být královnou, ale rozpoznala jsem u sebe silný vzorec služky. Uvědomila jsem si, že jsem si s sebou nesla smlouvu o tom, že na mých potřebách nezáleží. Že se musím starat o svého muže a jeho potřeby, ale on se o mě starat nemusí. Udělala jsem si ohňový rituál, smlouvu spálila a přepsala na novou. Chvíli to vypadalo, že to funguje, že se to zlepšilo. Ale ještě to není všechno.

V uplynulých týdnech vyplouvá podobně silných a palčivých témat velké množství. Nestíhám to ani vše zaznamenávat. Střídavě tady doma brečím nebo křičím, cítím frustraci nebo apatii, únavu, hněv, smutek…

Už chápu, co Alberto Villoldo myslel tou metaforou s ocasem ještěrky… Prý máme teď dělat ten rituál opakovaně, klidně každý den, klidně i dvakrát denně. Prý je to s těmito tématy někdy jako s ocasem ještěrky. Odpadne a pak zas doroste… Jo, takže jedeme dál, další téma, nebo další obměna stejného tématu a jdeme zase čistit a propouštět. Skončí tohle někdy? Ne, asi ne. Ale věřím, že tato intenzita, kterou teď prožívám, pomine a přijde zase období klidu. Příliv a odliv, jaro, léto, podzim, zima… Jízda na vlnách.

Včera jsem si otevřela posvátný prostor a požádala o pomoc. Šla jsem do spodního světa. Myslela jsem, že tam třeba objevím další smlouvu, že si udělám další návrat ztracené duše. Místo toho jsem skončila u kulatého stolu se svými předky. Asi pradědeček. Ptám se: „Co potřebuješ?“ „Uznání. Potřebuji být viděn a slyšen.“ Řekla jsem mu: „Dědečku, vidím tě, vnímám tě. Tvůj život měl smysl.“ a on mi říká: „Děvče, tvůj život má taky smysl. Tak hlavu vzhůru. Nesnižuj se. Rovná záda.“

A pak přilétly dvě vlaštovky. Jako by mi přidržovaly má polámaná křidélka a učily mě létat.

Dnes mi začalo vyplouvat další uvědomění. Cítila jsem v sobě nějaké pnutí, frustraci, cítila jsem, že nejsou naplněné nějaké mé potřeby. Ale jaké? Co potřebuji? Co mi chybí? Nebyla jsem schopná to rozklíčovat. Až mi došlo, že to nešlo proto, že se ve mně praly protichůdné potřeby. Jako by ve mně byly dvě osobnosti. Ta první byla hodná holka, která má strach, že jí ten muž opustí, když se o něj nebude dost starat. Ta druhá chtěla všechno, jen ne se starat o mužovo potřeby.

Začala jsem si představovat, jak můj partner říká, co by si přál (třeba podrbej mi záda, dal bych si něco k jídlu…) a já na všechno odpovídám NE!, nechce se mi, to nebudu dělat, nemusím, teď nemám náladu… A taaak se mi ulevilo. Že nic nemusím.

Ale vzápětí je tu zase on a já na něj koukám a říkám si: „Nesnáším tě!“ Zase ta frustrace, hněv… Co mi na něm furt tak vadí, proboha? Vždyť teď nic neudělal.

Zase ta projekce. Vím, jak to funguje. Napsala jsem o tom dokonce už dva články.

To jako fakt tak moc nesnáším sama sebe???

Chtěla jsem mu napsat: „Proč jsi vlastně se mnou? Proč nejsi s nějakou jinou? Máš to zapotřebí poslouchat, jak mi pořád něco vadí a koukat na mě, jak se dokola vztekám nebo brečím?“

OK, myslela jsem, že za těch pět, šest let, co na sobě pracuju, už jsem na tom se sebeláskou a sebehodnotou dost dobře. Evidentně se vracím někam zpátky ke dnu.

Ten dotaz jsem mu neposlala. Je vlastně úplně jedno, co si o mně myslí on. Celé je to o mně a o tom, co si myslím já o sobě. Skrze něj se mi to všechno jen zrcadlí.

Takže hlavu vzhůru, děvče. Co si o sobě teda doopravdy myslíš?

Před několika dny nebo týdny jsem se v noci vzbudila a začaly ke mně chodit nějaké věty. Zapsala jsem si to, ale nevěděla jsem, jak a kde to použít. A tak mě napadlo, že si to přepíšu sem a právě teď. Zdá se, že to právě teď potřebuju. Sama pro sebe. Abych nezapomněla.

Takže kdo jsem? Jaká je moje esence?

Jsem hloubka. Jsem temnota. Jsem světlo.

Jsem všeobjímající láska.

Jsem bohyně Eostre. Jaro v rozpuku.

Jsem rozvíjející se poupě růže.

Růže, která má trny, ale nemá potřebu je použít.

Jsem lvice, tygřice, dračice.

Jsem si vědoma své síly.

Ta síla je tak ohromná, až nahání hrůzu.

Ta síla je tichá, hravá, kreativní.

Jsem řeka. Někdy klidná, jindy rozbouřená a plná emocí.

Jsem naděje.

Milionkrát jsem spadla na dno a milionkrát se zvedla.

Milionkrát jsem prošla temnými lesy, abych zjistila, že já jsem světlo.

Jsem dítě.

Myslí si o mně, že jsem naivní.

Je to naivita starce, který se rozhodl být znovu dítětem.

Rozhodl se vyměnit utrpení za lehkost a radost.

Mám v sobě všechny barvy duhy.

Mám tisíc tváří, tisíc rolí, které hraju.

Jsem pevně spojená se zemí hlubokými kořeny a mé větve sahají až do nebe.

Mám v sobě vědomí hvězd, Slunce i Měsíce, generací přede mnou, řek i hor, mám v sobě celý vesmír.

Jsem vlčice, která má ráda samotu, ale která by se roztrhala pro svou smečku.

Tou smečkou je celá planeta.

Mám v sobě potřebu sloužit vyššímu celku, ale zároveň potřebu starat se sama o sebe a kašlat na všechno kolem.

Jsem zářící diamant.

Smývám ze sebe bahno, strhávám slupky, otesávám a leštím ten diamant.

A ten diamant začíná zářit.

Jsem žena.

Jsem intuice.

Jsem život i smrt.

Jsem krutá i laskavá.

Já jsem.

A to stačí.

Takže jsem, jaká jsem. Kdo má zůstat, zůstane. Kdo má jít, ten odejde. Beru znovu svíci a odevzdávám to vše ohni. Ať se stane, co se má stát. Ať odejde, co odejít má. Ať zůstane, co zůstat má. Ať se transformuje, co přerodit se má… Děkuji.

Videoávod na ohňový rituál >>