Návrat ztracené duše aneb proč jsem nemohla mít kamarády

Od malička jsem byla spíše vyřazená z kolektivu. Pamatuji si, jak jsem doma opakovaně brečela, že nemám kamarády, že si se mnou nikdo nechce hrát. Na základce jsem byla „ta šprtka“, se kterou se nikdo moc nebavil. Do kolektivu jsem se zařadila až později na střední a vysoké škole, domnívám se však, že zejména díky tomu, že jsem začala pít alkohol a hulit trávu, čímž jsem rázem byla přeřazena do kategorie „normální“.

Ano, měla jsem občas v průběhu života nějaké bližší kamarádky, párkrát jsem si dokonce myslela, že jsem konečně našla tu nejlepší kamarádku na celý život. Jenže pak si tahle kamarádka našla jinou nejlepší kamarádku a mně „dala košem“, nebo se odstěhovala a přesto, že jsem se snažila s ní udržovat kontakt, ta vazba prostě nebyla dostatečně silná na to, aby přátelství vydrželo.

Poté, co jsem si prošla depresemi a začala pracovat na svém osobním rozvoji, jsem se naučila mít ráda sama sebe. Začala jsem na svou situaci pohlížet z jiného úhlu pohledu. Smířila jsem se s tím, že pravděpodobně nikdy nebudu mít příliš blízké přátele, natož nějakou nejlepší kamarádku. Takovou tu kamarádku, které můžete zavolat klidně o půlnoci a brečet jí do telefonu, protože víte, že vás vždycky vyslechne. To jsem znala jen z vyprávění. Přijala jsem svou samotu jako fakt a naučila se s tím žít. Naučila jsem se řešit si své problémy sama. Dokonce jsem na své samotě začínala vidět čím dál víc pozitivních aspektů a začínala být vděčná za to, jak to mám. Myslela jsem, že už to tak bude navždy a že je to tak v pořádku.

Mezitím se však něco stalo a můj život se v této oblasti otočil o 180 stupňů. Stále jen zírám a nevěřícně kroutím hlavou nad intenzitou, kvalitou i kvantitou, která se odehrává v oblasti mých vztahů s lidmi. Bydlím teď v komunitě s dalšími devíti lidmi. Seznamuji se se spoustou nových zajímavých lidí na různých kruzích a s některými cítím hluboké propojení na úrovni duší. Třeba jako s mojí novou nejlepší kamarádkou. Když jsme se poprvé viděly samy dvě, povídaly jsme si asi pět hodin v kuse, máme toho tolik společného, že mám pocit, že nám nikdy v životě nemůžou dojít témata k hovoru (naše telefonáty běžně trvají minimálně jednu až dvě hodiny 🙂 ) Ale hlavní rozdíl cítím v té hloubce – slovy se to nedá popsat, ale cítím obrovský rozdíl v kvalitě těchto mých nových vztahů s lidmi. To zvláštní spojení na úrovních, kde už čas ani vzdálenost nehrají roli.

Co se tedy mezitím změnilo?

Poslední den před odletem z Chile zpět domů jsem onemocněla. Nebylo to nic hrozného, trochu rýma a bolest v krku. Ale měla jsem takový neodbytný pocit, že je to něco psychosomatického – nějaké potlačené emoce? Nechala jsem to v sobě pracovat a pak mě něco napadlo. Bylo nás tam 17 spolužáků plus pár učitelů a byli jsme tam zavření měsíc v kuse od rána do večera na jednom místě. Logicky se utvořily poměrně silné přátelské vazby. Vytvořili jsme „Ayllu“ – v kečuánštině to znamená něco jako kmen, duchovní rodina, kruh. Blížil se konec kurzu a v naší skupině se začaly objevovat sentimentální emoce a věty jako „budete mi chybět“.

Já jsem však necítila to, co ostatní. Brala jsem to tak, jako vždycky – něco končí, něco jiného začíná, vím o vás, ale chybět mi nebudete. Byla jsem zvyklá na samotu a byla jsem zvyklá na to, že lidé do mého života přicházejí a pak z něj zase odcházejí a že není třeba kvůli tomu být sentimentální. Ale proč mám teda sakra tu rýmu? Nějak to s tím musí souviset.

Napadlo mě udělat si návrat ztracené duše. Techniku, kterou jsme se nedávno v Chile naučili. Poprvé jsme to zkoušeli sami na sobě, tak jsem to zkusila zopakovat. Vydala jsem se na šamanskou cestu skrz strom života do svého podvědomí, požádala tamního strážce Huascara, aby mě provedl a ukázal mi čtyři komnaty.

V první komnatě jsem viděla dvě křesla a mezi nimi vpředu televizi. V křeslech byli máma a táta a vzadu za nimi malé dítě, odhadem tak předškolního věku. Ve druhé komnatě byla smlouva: „Nikdo se o mě nezajímá, tak já se taky o nikoho nezajímám.“ To dítě z předchozího výjevu si chtělo hrát, ale nemělo s kým. Ve třetí komnatě byla schovaná holčička, která si hrála s vílami. Byla to moje část duše, kterou jsem odevzdala, když jsem uzavřela výše zmíněnou smlouvu. Ve čtvrté komnatě byl dárek – kruh neboli obruč hula hop. Na zpáteční cestě ze spodního světa jsem přivolávala silové zvíře a přišla liška.

Hledala jsem poté na internetu, co by mohla znamenat liška. Našla jsem nějaký článek, ve kterém zmiňovali, že liška je mimo jiné velmi dobrým rodičem, který si vydrží se svými mláďaty hrát hodiny a hodiny. Přepsala jsem starou smlouvu na novou, ale zatím mi to nebylo nic platné, protože moje duše se ke mně v té době nechtěla vrátit a odmítla mi říct jakékoliv podmínky, za jakých by byla ochotná se vrátit. Musela jsem tedy ještě počkat a vrátit se pro ní jindy.

Nakonec se mi to podařilo o pár týdnů později. Poprosila jsem o pomoc pár přátel z kurzu Lynne McTaggart, se kterými jsme utvořili skupinu „Power of 8“ za účelem vysílání léčivých záměrů sobě navzájem. Tentokrát jsem byla na řadě já a tak jsem je požádala, ať mi vyšlou záměr, aby se moje duše vrátila. A povedlo se. Během těch deseti minut vysílání záměru se mi podařilo vrátit zpět do podvědomí a duše i s vílami už se mnou šla. Okamžitě jsem cítila změnu energie ve svém těle. Věděla jsem, že je má duše skutečně zpět.

V té době jsem však ještě netušila, jak obrovskou změnu v mém životě to způsobí. Začala jsem si to vše uvědomovat možná až tak půl roku poté. Začala jsem si postupně dávat „dvě a dvě dohromady“ a až nyní, přibližně po roce od návratu této části mé duše mě napadlo to všechno sepsat. Hlavně sama pro sebe. Abych si zvědomila, jak obrovská věc to vlastně byla.

A to je jen jeden z mých několika proběhlých návratů ztracené duše. Myslím, že další příběhy se ve mně rodí a ještě čekají na zveřejnění 🙂

Ano, i takovéhle věci se můžou dít při šamanské práci s energií.

Pokud bychom se spolu domluvili na konzultaci a konkrétně na této technice Návrat ztracené duše, počítejte s tím, že naše setkání bude trvat 2 hodiny. Začínám nejprve procesem Iluminace, což je vyčištění jedné z čaker, poté proces přeruším a vykonám Vaším jménem cestu do spodního světa (podvědomí). Vy v tu chvíli nemusíte dělat nic, jen ležíte, případně sedíte, a já cestuji s pomocí chrastítka. Projdu čtyřmi komnatami a „přinesu“ zpět část Vaší duše (pokud s tím souhlasí), dárek a silové zvíře. Vy pak budete mít za úkol si vybrat 3 kameny a uděláme spolu takové „šamanské konstelace“. Popovídáte si s duší, dárkem a zvířetem a na základě získaných informací sepíšeme Vaši novou smlouvu.

Pokud máte podezření, že by vám mohla chybět část duše, ale nejste si jistí, můžete si se mnou třeba nezávazně popovídat při úvodním 15 minutovém telefonátu zdarma.