Nemůžeš o sobě říkat, že jsi šamanka! aneb temné zážitky z Chile

Nemůžeš o sobě říkat, že jsi šamanka! Tuhle větu mi řeklo v uplynulém roce nezávisle na sobě několik lidí z mého okolí. Ale v první řadě jsem ji několik měsíců říkala sama sobě. A to navzdory všemu povzbuzování od Alberta Villolda a ostatních lektorů i spolužáků v Chile. Navzdory tomu, že jsme tam pálili smlouvy a přepisovali sebenaplňující se přesvědčení. Ten program „nejsem dost“ (dobrá / šamanka) byl taaak silný.

Už uběhl rok od mého příjezdu do Chile a já vzpomínám na ten pocit. Poté, co opadla prvotní euforie z toho, že jsem se tam skutečně dostala, že jsem se setkala osobně s Albertem, kochala jsem se tamním úžasným prostředím plným palem a pro mě exotických rostlin a tvorů… Začala výuka. Byl to extrémně náročný kurz. 300 hodin nacpaných do 4 týdnů. Ráno v 7 hodin jsme začali cvičením yogy, čchi-kungu nebo jiných pohybových cvičení a šamanskými meditacemi. Následovala výuka a praxe, pouze s přestávkami na jídlo, a večer jsme pokračovali rituály Munay-ki a ohňovými ceremoniemi.

Všechno to bylo v angličtině a já si říkala: „Panebože, jak si tohle všechno mám zapamatovat? A co když nebudu všemu rozumět?“ Z hloubi mé duše vyplul takový zvláštní pocit odpovědi: „Budeš si pamatovat přesně to, co budeš potřebovat a zbytek můžeš nechat odplout. Zapisuj si jen to nejpodstatnější a zbytek jen vnímej.“ A tak jsem se uklidnila a věřila, že když nechám hlavu trochu stranou, ta duše to všechno nějak nasává a někde ve mně je to již navždy uložené a bude to postupně vyplouvat podle toho, jak to budu potřebovat. A řekla bych, že to přesně takhle funguje.

Pak ovšem začal jiný kalibr myšlenek:

Bylo nás tam sedmnáct spolužáků. Já jsem byla druhá nejmladší. (Věkový rozptyl byl cca 30-70 let) Ale hlavně jsem byla jediná pracující jako stavební inženýrka. Ostatní byli většinou psychoterapeuti, koučové, lékaři, zkrátka již často měli svou vlastní klientelu, pracovali s lidmi a byli na podobné cestě již delší dobu a šamanismus byl pro ně jen jakýmsi rozšířením obzorů a možností posunout se na další úroveň.

Naštěstí jsem již v té době měla zkušenosti s meditacemi, s prací s dechem, a tak jsem se průběžně zklidňovala a prodýchávala. Ale ta frustrace byla dost silná a ještě se stupňovala. Měla jsem pocit, že to, co mi běžně funguje, už teď nestačí. Ale nedalo se dělat nic jiného, než s tím prostě jen být a pozorovat, co se děje. Věděla jsem, že se nemám s nikým porovnávat, ale prostě to nešlo zastavit. Hlava mi říkala, ať odjedu domů. Ale já když se pro něco rozhodnu, tak se mnou nehne ani stádo volů 🙂 Navíc po tom všem, co jsem absolovala, abych se do Chile vůbec dostala?! (viz můj předchozí článek) Takže jsem zůstala a zhluboka dýchala.

Říkala jsem si, dobře, každý nějak začínal. Teoreticky si dokážu představit, že skončím se stavebnictvím a začnu od nuly, začnu pracovat s lidmi, začnu podnikat. No jo, ale vždyť nic nevidím a necítím. Nevidím všechny ty aury, čakry, ty obrazy, které vidí ostatní při meditacích… Jasně. Zase porovnávání. No jo, ale vážně. Přece když chceš být šamanka, tak bys toho prostě určitě měla vidět a cítit víc!

No, nebyla to zas tak úplně pravda, že nic nevidím a necítím. Něco se se mnou dělo. Například když jsme dělali první cvičení na otevření Wiracocha (pokud nevíte, o čem mluvím, je to vysvětlené například v tomto videonávodu) kolem sebe a partnera ve dvojicích, jasně jsem cítila takovou temnou energii za mým levým ramenem. Znáte takový ten pocit, jako že vás někdo sleduje a propichuje očima? Byla to sice jen asi vteřina, ale byl to dost zřetelný pocit. (Nad kterým ovšem hlava mávne rukou a řekne: „Blbost. Něco se ti zdálo.“)

Pak když jsme se poprvé učili techniku iluminace (vyčištění a dání světla do čakry, která souvisí s nějakým traumatem) a trénovali jsme ji na sobě navzájem ve dvojicích, měla jsem další zajímavé vjemy. Když jsem byla v pozici šamanky a dělala iluminaci spolužákům, vše probíhalo hladce a vypadalo to, že to dobře funguje. Například jeden ze spolužáků prožil znovu pohřeb svého otce a zjevně bylo jeho trauma rozpuštěné. Z dnešního pohledu to vidím jako jasný důkaz toho, že se můžu živit jako šamanka, ale tenkrát veškeré podobné úspěchy moje hlava přešla bez povšimnutí a neustále poukazovala jen na všechny nedostatky a na to, co nefunguje.

Zajímavější však bylo, když jsem byla já v pozici klienta. Při první iluminaci jsem cítila bolest v břiše, v hlavě a pocit zimy, které následně odezněly (standardní průběh). Při druhé iluminaci jsem cítila tlak v hlavě a pocit, jako že ta hlava nechce něco pustit. Pak to trochu povolilo a já měla slzy v očích. Pak jsem cítila zase tu hlavu a pak se mi přesunula energie do rukou, byl to velmi nepříjemný tlak nebo vibrace v rukou a zas takový ten pocit temné energie. Náhle jsem svým vnitřním zrakem uviděla u každé mé ruky bílé světlo, věděla jsem v tu chvíli, že to jsou světelné bytosti. Držely mě za ruce a říkaly: „Jsme s tebou, bude to dobré, máš léčivou energii v rukou.“

Ulevilo se mi a moje spolužačka ukončila proces iluminace. Šla jsem na záchod, ale tam se stalo něco divného. Začala jsem brečet. Nevěděla jsem proč a nemohla jsem přestat. Šla jsem se zeptat Marcely Lobos, co mám dělat. Řekla mi, ať brečím tak dlouho, jak bude třeba, ať všechny slzy nechám odplavit. Brečela jsem dlouho. Pak už jako by slzy došly, ale ve mně přesto zůstal pocit jakési nedokončenosti a zranitelnosti.

Další den jsme pokračovali s tréninkem iluminace. Při mé třetí iluminaci jsem cítila něco podobného jako při té předchozí – jako by hlava něco nechtěla pustit. Vzpomněla jsem si na svůj sen z předešlé noci. Vzbudilo mě zemětřesení a já si svůj sen zapamatovala. V tom snu jsem jela autobusem a byla jsem ověšená věcmi – tašky, plato s 30 vejci a krabice. Napadlo mě si začít představovat, že ty tašky rozdávám lidem v autobusu a ty vajíčka jsem začala házet, rozbíjet a rozdupávat. V tu chvíli se mi ulevilo a začaly mi téct slzy. Tu krabici jsem otevřela, ale viděla jsem v ní jen tmu a měla strach ji dále prozkoumávat. Něco se uvolnilo, ale najednou jsem cítila obrovské množství energie nejdřív v rukou, pak se přesunula do nohou, do kolen, do břicha. A byl to zase ten temný, nepříjemný pocit. Tato iluminace zřejmě trvala velmi dlouho, přišel jeden z učitelů a řekl, ať už to ukončíme, že toto nemůžeme vyřešit iluminací.

Celou tu dobu mi to nedávalo moc smysl a nevěděla jsem, co se se mnou děje. Až do chvíle, kdy jsme se začali učit o extrakcích. Zejména o extrakcích entit. Přirovnala bych to k „vymítání ďábla“, které jsem znala z filmů. Jen s tím rozdílem, že nám Alberto a Marcela vysvětlili, že šamani na tyto entity nepohlížejí jako na ďábla, ale spíše jako na ubohé ztracené duše, navíc nejčastěji se prý jedná o někoho z rodiny. Tato duše, která zemřela nevědomě a ztratila se „mezi světy“ se zkrátka „nalepí“ na někoho blízkého a přebývá v jeho energetickém poli. K těmto duším tedy přistupujeme s citem a snažíme se jim pomoct dostat je tam, kam patří.

Pro mou hlavu to byl totální úlet! To snad přece ani nemůže existovat. To je jen v těch filmech. Nebo pokud ano, tak je to nějaká anomálie, kterou má jen pár lidí na světě, ne? Ale hluboko uvnitř sebe už jsem věděla, která bije. Mám v sobě entitu. To proto se mi děly ty divné věci a vnímala jsem ty temné pocity. Zjistili jsme, že nás bylo víc takových a že zřejmě po světě běhá hodně lidí s přilepenými dušičkami (jak příhodné, že píšu tento článek zrovna v období kolem Dušiček :). Naučili jsme se, jak tyto entity extrahovat z energetického pole s pomocí extrakčního krystalu a já se hned přihlásila v naší skupince jako první dobrovolník.

Byl to fakt zvláštní pocit. Poté, co mi spolužáci vyndali tu entitu, jsem cítila zvláštní pocit takové malátnosti, únavy a pocit v těle, jako by mi něco chybělo. Jako bych byla chudší o něco, co se mnou bylo zřejmě celý život. Ale co mě úplně dorazilo, když jsem si najednou uvědomila, mohlo to být třeba tak hodinu po té extrakci:

Začala jsem se smát. Najednou jsem získala takový nadhled nad svou situací a už jsem se tolik neporovnávala. Prostě jsem při dalších cvičeních jen popisovala – tohle vidím a cítím a tohle ne. Ta silná frustrace byla pryč. Třeba zrovna u těch extrakcí entit jsem neviděla a necítila opravdu vůbec nic, když jsem byla v pozici šamanky. Ale prostě jsem řekla: „No, tak prostě buď nebudu dělat extrakce, nebo budu muset pracovat jen s klienty, kteří to sami u sebe ucítí a řeknou mi, kde se ta jejich entita pohybuje.:)“ Ta technika totiž probíhá tak, že potřebujeme vylákat entitu a přimět ji, aby se posunula skrz klientovu levou ruku až do extrakčního krystalu, který držíme v dlani, a přesně v ten moment trhnout s krystalem a schovat ho do obalu, aby se entita zase nevrátila zpět do těla.

Dokonce jsem si ten krystal ani nechtěla kupovat, protože jsem si říkala, k čemu by mi byl. Ale dostávala jsem zprávy, že si ho mám koupit, tak jsem si ho koupila. Zatím ho ale nijak zvlášť nevyužívám a nenabízím extrakci entit zatím ani jako službu, právě vzhledem k tomu, že nevím, jakým způsobem bych ty extrakce měla provádět, když nemám do této míry rozvinuté jasnovidné schopnosti. Domnívám se tedy, že buď se mi tyto schopnosti ještě časem rozvinou, nebo se spojím s nějakými dalšími lidmi, kteří tyto schopnosti budou mít a budeme pracovat ve skupině. Koneckonců i v Chile jsme se tuto techniku učili původně tak, že na jednoho klienta připadali 4 šamani – jeden dělal ohnivý dech, aby vyhnal entitu z kostí, další dva byli „trackeři“ (stopaři) a čtvrtý držel a vytrhával krystal s entitou. Tak uvidíme 🙂

Kvůli těm svým nedostatečně rozvinutým schopnostem jsem měla ještě dlouho pěkný mindrák. Sice mi říkali v Chile: „Jdi do světa s tím, co máš k dispozici právě teď.“ Říkali mi, že mám již teď úžasné dary a že to stačí. Částečně jsem si to již připouštěla a učinila to rozhodnutí, že do toho tedy jdu, že pokračuji touto cestou. Ale ještě mě čekala dlouhá cesta.

Postupem času jsem si sama v sobě srovnala to, že kromě té extrakce entit můžu vlastně provádět bez problému všechny ostatní techniky. Protože tam, kde mi chybí jasnozřivost, můžu použít kyvadlo nebo automatické psaní, které mi funguje. Kupodivu při šamanském cestování do spodního nebo horního světa jsem zatím pokaždé viděla nějaké obrazy, takže to také funguje.

Nyní jsem si také jistá, že když otevřu posvátný prostor, už nejsem sama. (Ukázku toho, jak otevírám prostor můžete vidět na videu zde >>) Vím, že NĚKDO zkrátka pracuje se mnou a skrze mě. Já je sice zřetelně nevidím ani necítím a nevím přesně kdo a kolik jich se mnou je, ale cítím rozhodně změnu energie v místnosti a cítí to i mí klienti (nebo minimálně ti citlivější z nich). Ať už to jsou tedy má silová zvířata, předci, světelné bytosti nebo kdokoliv další, rozhodně jsem s nimi (zřejmě díky iniciačním rituálům Munay-ki) propojená a když je zavolám, tak přijdou. A tak jsem si dovolila o sobě říkat, že jsem šamanka, ať se to někomu líbí, nebo ne.

V poslední době navíc začínám chápat, že to, že ty jasnovidné schopnosti nemám úplně rozvinuté, nemusí být nutně nějaký handicap. Možná, že i v tom může být moje síla. Čím dál častěji se setkávám s lidmi, kteří mají různé schopnosti sice lépe rozvinuté než já, ale buď je neumí používat, mají z nich strach, nebo si nedovolí je používat cíleně, protože na to nemají odvahu a také se plácají ve svých vlastních pocitech ne-dost-dobráctví… Vnímám, že jsem pro mnoho z těchto lidí velkou inspirací a mám takový dojem, že si ke mně podvědomě chodí pro mentoring :).

Já už jsem nad tím vším prostě přestala pořád dokola přemýšlet. Hlava nás totiž vede jen tam, kde to zná. Nyní dělám jen to, k čemu cítím, že jsem životem vyzývána a nechávám se vést. Jdu tam, kam mě srdce táhne, kde je mi dobře. Někdy i tam, kde je to trochu děsivé, ale kde cítím, že mám právě teď být. Racionální pochopení většinou přichází až zpětně.

Pokud to tak cítíš:

Nedaří se Vám ztlumit hlavu? Zkuste ohňový rituál podle videonávodu zde a propusťte svou frustraci, strach, omezující myšlenky a přesvědčení do ohně svíčky.