Můj příběh

V očích okolí jsem možná byla dokonalá. Výborné studijní výsledky, vítězství v soutěžích, úspěšná kariéra... Byla jsem ta hodná holka, co dělá všechno tak, jak by se mělo a jak se sluší. Neměla jsem ponětí, co vlastně chci já sama za sebe, natož abych měla nějaké velké sny. Dokonce jsem si ani nepamatovala, že bych měla nějaké sny v dětství. Nežila jsem svůj život.

Ale řeknu vám, že dělat všechno, co si myslíte, že se od vás očekává, dá člověku pěkně zabrat. Tolik jsem se snažila, ale pořád bylo co zlepšovat, pořád byl někdo lepší než já... Navíc ve chvíli, kdy jsem dostala další z řady ocenění či pochval, neuměla jsem se z toho ani radovat. Byla jsem přesvědčená, že si to nezasloužím, že to byla buď náhoda, štěstí, nebo jsem si to prostě vydřela, zatímco jiní lidé mají talent a jde jim to samo.

Prostě jsem si kolem sebe vybudovala křehkou dokonalou skořápku, zatímco uvnitř mě bylo peklo.

A ta pracně vybudovaná skořápka začala praskat. Začalo to plíživým způsobem. Sem tam trochu alkoholu nebo trávy, ale to dělal kde kdo. Taky jsem byla dost promiskuitní. Toužila jsem po lásce na celý život, ale netušila jsem, jak toho dosáhnout. Když už to vypadalo, že jsem si konečně našla vážný dlouhodobý vztah...

Nejdřív jsem si měla vyzkoušet, co je to opravdová chudoba. Bylo to jako ledová sprcha, když si v září spolužáci vyprávěli, kde byli na dovolené a řešili, kam půjdou do hospody, zatímco já měla v živé paměti, jak jsem za posledních 10 korun koupila pár rohlíků a nevěděla, co budeme jíst. Z peněz, které jsem si přivydělala při studiu vysoké školy, jsem totiž pomáhala tehdejšímu příteli splácet jeho dluhy.

Tak mě to tenkrát zničilo, že jsem si na pár měsíců vyzkoušela, jaké je to být alkoholikem. Opíjela jsem se takovým způsobem, že už jsem nevěděla, co dělám, ztrácela věci, nepamatovala si, co, kde a s kým jsem předchozí den dělala.

Dříve jsem pohrdala lidmi, kteří byli nevěrní svým partnerům. Teď už vím, jaké to je. Poté, co jsem byla opakovaně nevěrná svému tehdejšímu příteli, jsem opovrhovala sama sebou.

Následně jsem měla možnost vcítit se do žen, které jsou týrané. Zjistila jsem, jaké to je, když vám někdo vyhrožuje, manipuluje s vámi, máte sebevědomí na nule, strach, ale hlavně se tak strašně stydíte a upřímně věříte tomu, že je to celé vaše vina a že si to zasloužíte, že vás ani nenapadne někomu se s tím svěřovat natož si říct o pomoc.

Vztahy mi moc nefungovaly, tak jsem se upnula na práci. Nějakou dobu mě to i bavilo, a tak jsem pracovala s chutí a obrovským nasazením. Jednoho dne jsem však zjistila, že jsou 2 hodiny ráno, já jsem totálně vyčerpaná a snažím se dodělat něco důležitého na aktuálním projektu. Přece nikdo jiný to za mě neudělá a nechci, aby kvůli mně ten projekt zkrachoval. Jenže po jednom dodělaném úkolu následoval další a další a vypadalo to, že to nikdy neskončí. Někteří kolegové to již zaznamenali a dávali mi dobré rady, ať už jdu domů, ale já to neuměla zastavit. Cítila jsem obrovskou zodpovědnost a s hrůzou si uvědomila, že je ze mě workoholik.

Utekla jsem z toxického vztahu, našla si nový byt, začala si kupovat seberozvojovou literaturu, brzy jsem se znovu zamilovala a byla skutečně velmi šťastná.

Moc dlouho mi to ale nevydrželo. Začala jsem se budit s pláčem, který se nedal zastavit. Měla jsem problém vstát z postele. Když už se mi to podařilo a dorazila jsem do práce, jen jsem civěla do počítače a nebyla schopná pracovat. Deprese. Naštěstí to byl moment, kdy jsem si konečně dokázala říct o pomoc. Nakonec jsem brala antidepresiva jen jeden rok, což dosud považuji za jeden z mých největších životních úspěchů.

Ale to byl teprve začátek. Čekaly mě další zkoušky. Deprese se příležitostně vracela v kratších návalech, ve vztazích jsem stále tápala, neměla jsem prakticky žádné přátele ani koníčky, pak přišel nový vztah a s ním dítě ve střídavé péči s návaly nezvladatelných emocí. Když už se situace s dítětem jakž takž ustálila, začala jsem mít nezvladatelné návaly emocí já a do toho jsem řešila chronické problémy se střevy, se kterými mi nedokázali pomoct doktoři. Nakonec se k tomu přidala ještě chronická únava, kvůli které jsem nebyla schopná pracovat už ani 8 hodin denně a musela si zkrátit úvazek.

Nakonec jsem si se vším nějak poradila, chodila jsem na koučink, kurzy, četla knihy, začala jsem meditovat, cvičit, zcela zásadním způsobem změnila stravu... Ale byla to fakt děsná dřina a jízda na vlnách. Vždycky, když už jsem se začala radovat ze života, přišla další rána pod pás.

V roce 2021 jsem začínala konečně chápat, jak funguje má intuice, jak mi mé tělo radí, kdy mám zpomalit a kdy naopak přidat. Začaly ke mně přicházet ty správné informace. Začala jsem se přihlašovat do kurzů, aniž bych dopředu věděla, o čem vlastně jsou, ale zkrátka jsem nějak cítila, že to mám udělat. 

A takto ke mně přišel šamanismus. Do té doby jsem tak nějak tušila, že nějací šamani na světě existují, ale měla o nich jen mlhavou představu možná z televize - asi takovou, že mají podivné oblečení, nesrozumitelný jazyk, mávají s peřím a jinými proprietami, jsou zahaleni kouřem a tajemstvím. A zřejmě jsou nějakým způsobem vyvolení a mají magické schopnosti, což je naprostý nesmysl, žijeme přece v západním civilizovaném světě, kde se opíráme o vědu. 

Najednou jsem se dozvěděla, že existuje vědec, Alberto Villoldo, který vyučuje šamanismus a který toto učení opírá jak o starobylou tradici, tak o dlouholeté osobní zkušenosti, mluví naším "západním" jazykem a je schopen řadu věcí vysvětlit dokonce i v kontextu nejnovějších vědeckých výzkumů. Ale hlavně jsem měla možnost to zažít na vlastní kůži. Když jsem se přihlásila do prvního "šamanského" kurzu, byla jsem jak Alenka v říši divů. Připadala jsem si trochu jako blázen, když jsem začala chystat svůj první oltář, shánět chrastítko, svíčky, vykuřovadla a podobně. Ale věřila jsem své nově nalezené intuici a pokračovala v kurzu, valila oči a mechanicky opakovala po lektorech to, co nás učili a svědomitě plnila "domácí úkoly".

A v mém životě se začaly dít věci! Začala jsem cítit různé energie. Zničeho nic se mi začaly dít i nepříjemné věci, vrátila se mi například deprese i problémy se střevy, což už se v té době zdálo vyřešené. Ale tentokrát jsem to již tak neprožívala, brzy jsem pochopila, že se zřejmě něco dočišťuje. Většinou jsem se cítila nějakou dobu vykolejená, ale pak jsem vyzkoušela nějakou jednoduchou techniku z kurzu a zase jsem byla v klidu.

Ty rány pod pás chodily dál, ale já už byla někdo jiný. To, co jsem dříve řešila měsíce, jsem nyní zpracovala během dnů, maximálně týdnů, někdy dokonce z hodiny na hodinu. To, s čím jsem si dříve nevěděla rady a musela to složitě hledat v knihách nebo v kurzech, jsem nyní byla schopná vyřešit sama. Rozhodla jsem se v tom pokračovat a přihlásila se ještě na intenzivní měsíční kurz v Chile.

A to vám teda řeknu, je to jízda! Od té doby, co jsem se vrátila, vnímám, že jsem se nezměnila jen já, ale začínají se měnit i mí nejbližší. Cítím, že proplouvám životem s mnohem větší lehkostí. Ano, občas vykoukne i nějaký ten starý vzorec myšlení nebo chování, nějaký ten strach, ale zatímco dříve by mě to paralyzovalo, nyní dokážu pozorovat, přemýšlet proč se to děje, a pak to rituálně propustit a posunout se dál.

Navíc jsem v sobě objevila mé dětské já. Objevila jsem tu lehkost a hravost, kterou vídám na dětech, ale kterou jsem nebyla schopná naplno prožít ani ve svém vlastním dětství, protože jsem zřejmě už tehdy měla sklony k depresím. Zjistila jsem, že už nemusím trpět, ale můžu životem protančit. Umím se sama sobě zasmát a s nadsázkou se dívat i na nové životní situace, které mi vstupují do života.

Ráda bych dostala šamanismus do širšího povědomí a naučila lidi, jaké to je být sám sobě šamanem a vzít si zpět zase o kousek víc své síly.

Pokud nejste příliš duchovně zaměření, ale přesto ve vás hlodá červíček zvědavosti, nezoufejte. Já sama jsem před nedávnem také byla spíše racionálně zaměřená a přesto to "na mě fungovalo" 🙂